Titulka Rocky Mountain News s L. Ron Hubbardem

O: Na několik let jste zmizel z veřejného života. Proč jste se nyní rozhodl to změnit? Jak se chystáte zvládat příval žádostí o rozhovory a účast na veřejných akcích, které tím spustíte?

LRH: Řekl jsem si, že by bylo docela vhodné udělat rozhovor s někým v Denveru, protože právě tady začíná „Bitevní pole Země“. Co se týče pravděpodobných žádostí – myslím, že raději budu pokračovat ve svém psaní.

O: Co slavíte vydáním knihy „Bitevní pole Země“?

LRH: Padesát nádherných let s perem v ruce. Je to něco, co udělá radost mně, ale je to také způsob, jak poděkovat této profesi a mým přátelům. Je to zlaté, padesáté výročí mého sňatku s múzou.

O: Co vás přimělo se po všech těch letech opět vrátit k psaní science fiction?

LRH: Jsou činnosti, které jsou jednoduše příliš zábavné, než aby se jich člověk dokázal úplně vzdát. Pro mě to je psaní. Jsem moc rád za každou příležitost, kdy mohu psát. Mnoho mladých spisovatelů si vyposlechlo radu, že mají psát, aby se naučili psát. To je dobrá rada. Já k psaní využíval jakoukoli záminku, protože to dělám ohromně rád. Kdyby neměl psací stroj, psal bych rukou. Takže když se přiblížilo padesáté výročí mého působení jako profesionální spisovatel, rozhodl jsem se to oslavit právě touto činností. Zvolil jsem science fiction, protože je to velice mnohostranný žánr. (Spisovatel si své prostředky musí zvolit stejně pečlivě, jako malíř volí štětec a barvy.) Navíc science fiction už není vnímána jako odstrkované nevlastní dítě literatury. „Hvězdné války“ vytvořily úplně novou skupinu příznivců a dnes „E.T.“ prokázal, že tento žánr dovede oslovit mnohem širší publikum, než jsme kdy dříve mohli snít. Zkuste se podívat na seznam bestsellerů a podobný vzorec uvidíte i tam. Science fiction zaujímá přední místa. „Bitevní pole Země“ je science fiction, ale je to také dobrodružná kniha. Je to prohlášení o stavu člověka a lidského ducha. Takový příběh bych nemohl vyprávět v žádném jiném žánru. Mimochodem, například kniha Jamese Michenera „Vesmír“ by se jen před pár lety řadila právě do oblasti science fiction.

O: Posledních 30 let svého života jste zasvětil rozvoji Dianetiky a Scientologie. Předznamenává tato kniha nový směr vašeho působení?

LRH: Vývoj Dianetiky a Scientologie bylo jednoduše něco, co bylo nutné udělat. Na základních myšlenkách jsem pracoval už dlouho předtím, než v roce 1950 vyšla na toto téma první kniha. A ta ani tak neznamenala změnu směru mých aktivit jako spíš zveřejnění mého skutečného zaměření a zájmů. Beletrie, kterou jsem psal, sloužila jako zdroj příjmů, které mi umožnily cestovat a provádět výzkum – a také dále psát. Do budoucna plánuji psát dál. Už chystám další knihu a komponuji hudbu, kterou chci rozšířit koncept alba, které jsem právě dokončil – „Space Jazz“. Je to soundtrack ke knize „Bitevní pole Země“. Když se řekne „soundtrack“, lidé si obvykle představí soundtrack k filmu. S knihami se tento fenomén nespojuje. Proto chci albem „Space Jazz“ představit nový pohled – soundtrack ke knize. Ta myšlenka je v podstatě stejná jako u filmu. Hudba podkresluje scény či postavy. Jediný rozdíl je v tom, že tyto písně mají fungovat samostatně. To ve filmu obvykle platí pouze pro hudbu k úvodním titulkům, protože pak se věnujete především ději a hudbu až tolik neposloucháte. Hudba je tu tedy druhotná.

O: Jak se oblast science fiction změnila za těch padesát let, které jste na jejím poli strávil? Jaké zásadní změny jste v science fiction při jejím rozvoji vnímal, zejména když porovnáme science fiction padesátých let se science fiction let osmdesátých?

LRH: Science fiction se pohybovala mezi technologií a lidmi. Její příběhy byly buď o nějakém nejnovějším vynálezu, nebo o lidech. V roce 1938 mě šéfové vydavatelství Street and Smith požádali, abych psal science fiction povídky pro jejich nový časopis, Astounding Science Fiction. Tehdy se žádost od Street and Smith rozhodně nebrala na lehkou váhu. Přesto jsem si postěžoval, že já píšu o lidech, ne o strojích – což byla tehdejší móda. Řekli mi, že právě to chtějí a že se do toho mám pustit. Což jsem udělal. Do té doby nebyla SF téměř o ničem jiném než o hyperprostorových pohonech a strojích času a o různých mechanických udělátorech. Lidský prvek v ní hrál druhé housle. Pro mě byl člověk a lidský potenciál vždycky na prvním místě. Lidé jsou jednoduše mnohem zábavnější než stroje.

O: Nakolik při tvorbě postav a zápletky čerpáte ze své minulosti? Myslíte, že právě odtud obecně science fiction čerpá, ať už si toho její spisovatelé jsou nebo nejsou vědomi?

LRH: Zkušenost určitě pomáhá každému spisovateli nebo komukoli, kdo se rozhodne něco napsat. Já za svého života procestoval Dálný východ a mnohokrát jsem se plavil po volném moři, užil jsem si pár přemetů na dvojplošnících a kluzácích a odtud jsem čerpal inspiraci pro své příběhy. Některé si také vyžádaly spoustu výzkumu. Co je ale nejdůležitější je schopnost vidět to, co máte právě před sebou. To, a také musíte mít schopnost zaujmout úhel pohledu svého čtenáře.

O: Jak by L. Ron Hubbard popsal sám sebe jako spisovatele?

LRH: Nevím, jak to nějak košatě rozvést. Vždycky jsem měl schopnost přenést myšlenku na papír. Nedělám si předem plány zápletky. Prostě píšu. Myslím, že kdybych si měl vybrat, jak by mě měli vystihnout jako spisovatele, byl bych rád, kdyby řekli, že jsem spisovatel, který miluje psaní. To není až tak automatické, jak by se mohlo zdát. Je spousta spisovatelů, kteří píší neradi a někteří to dokonce nesnášejí, ale přesto se jim říká „spisovatelé“, protože si tím vydělávají – takový ten typ „od devíti do pěti“. Ale u mě to tak nikdy nefungovalo. Když píšu, nesleduju hodiny. Dokonce jsem občas kvůli psaní pár dní vůbec nespal, tak jsem se do toho ponořil, že jsem na spaní jednoduše úplně zapomněl. Jak může člověk zapomenout se vyspat? No, představte si, že se zabýváte něčím, co je mnohem zábavnější než cokoli jiného, co jste kdy předtím dělali, a uvidíte, jestli si budete hlídat, že je čas na „pauzu na kafe“ nebo na co vlastně. To myslím tím spisovatelem, který psaní miluje.

O: Čeho jste chtěl ve svých začátcích jako spisovatel dosáhnout? Proč jste opustil psaní science fiction? Co bylo to první, co jste kdy napsal?

LRH: Psal jsem léta předtím, než jsem prodal svou první povídku a stal se profesionálem. Můj první příběh navíc ani nebyl fikce. Psal jsem o svých zážitcích s létáním na Východě a na Středozápadě. Chodil jsem do školy ve Washingtonu D.C. a dostal jsem příležitost připojit se k letcům, kteří cestují na štacích od města k městu a předvádějí své umění. Schválně, co byste si vybrali vy? Navíc byly zrovna krátké prázdniny. Takže jsem vzlétl. Pak jsem přesedlal na kluzáky a zkusil jsem si i leteckou akrobacii a dozvěděl jsem se, že jeden časopis by o tom rád otiskl příběh. Tehdy se ze mě stal profesionál. Zmiňuji to tu, protože tehdy už jsem byl spisovatel. Jen jsem se tím neživil. Když jsem později zjistil, že se tím živit lze, že mě mohou platit za to, co dělám nejraději, začal jsem psát profesionálně. Tak jsem získal více času na psaní, na výzkumy a na cestování. Psaní jsem přerušil jen jednou – během druhé světové války, kdy bylo problém napsat i jen dopis domů. Ale tato zkušenost mě toho zase hodně naučila o lidech. Když válka skončila, vychrlil jsem několik povídek, ale tehdy už byly kostky vrženy stejně jistě, jako když jsem se do psaní pustil profesionálně. Pracoval jsem tehdy na jiných nápadech, které vycházely z toho, co jsem viděl a co jsem se naučil. Myslím, že první článek, který jsem kdy prodal, byl „Tailwind Willies“ („V zádech vítr, po těle husí kůže“, pozn. překl.) pro časopis Sportsman Pilot. Nedokážu už odlišit, co bylo to první, co jsem kdy napsal, protože jsem psal od té doby, co umím psát. Je to podobné jako ptát se běžce, kdy začal s běháním.

O: Uvědomil jste si někdy jako dítě, že jste jiný, vnímavější, že se na svět díváte jinak?

LRH: Když se nad tím zamyslíte, něco takového se v mládí děje prakticky každému. Myslím, že pravděpodobně každý se v nějakém okamžiku nebo období svého života rozhlédl a uvědomil si, že je individualita. A co pak? Začal to prosazovat a dostal za to na ústa a dozvěděl se, že se musí podřídit a souhlasit a individualita začala mizet až nakonec zmizela úplně. Dítě je neuvěřitelná bytost, protože ho ještě nenarušil a nerozvířil svět kolem něj. Takže hledá odpovědi a je zvědavé. A co je nejdůležitější, dokáže si hrát. Když jsem si uvědomil, že jsem individualita a že mám své vlastní hledisko, uvědomil jsem si totéž, co si o sobě uvědomuje mnoho lidí. Rozdíl byl možná v tom, že já se toho nevzdal.

O: Dostalo se vám také označení „literární nádeník“ nebo „autor brakové literatury“. Co na to říkáte?

LRH: Myslím, že mě tak ve skutečnosti nikdo neoznačil. Nevzpomínám si, že bych někdy slyšel někoho použít tato slova. Podle toho, kdo zrovna ten týden redigoval mou povídku, mi říkali „spisovatel dobrodružné literatury“ nebo „autor detektivek“ nebo bůhvíjak. Teprve po válce mi začali říkat také „autor science fiction“.

O: Jak vaše zapojení do Scientologie a Dianetiky a kontroverze, kterou tyto předměty mezi veřejností vyvolaly, ovlivnilo L. Rona Hubbarda jako spisovatele?

LRH: To jediné, co mě jako spisovatele ovlivnilo, bylo americké námořnictvo, když mi jejich „bezpečnostní“ pravidla psaní zakázala. Mlčel jsem dva roky, až jsem to už nakonec nemohl vydržet a všechno si to vybil na jednom psacím stroji, seděl jsem tam uprostřed všech těch bojových rekvizit, na hlavě stetsona, a napsal jsem kostýmní historický román o 60 000 slovech, který nikdy nespatřil světlo světa. Jmenoval se „Stormalong“ a jediné, co z něj přežilo, byl právě jeho název, který jsem použil jako jméno jedné postavy v Bitevním poli Země. Proč, odmítli to? Ne, prodal jsem 93,4 % všeho, co jsem kdy napsal – první koncept, první zaslání, šek dorazil v odpovědní poště a často byl zaslán kurýrem Western Union. Ale co tenhle román? No, pokud ryby umějí číst, snad se jim líbil.

O: Scientologie byla označována jako science fiction náboženství. Co si o tom myslíte?

LRH: Takový titul se k mým uším nikdy neodonesl, ale pokud ji tak někdo označil, co by mohlo být zajímavějšího než budoucnost lidí?

O: Jakou roli sehrála při vývoji Dianetiky a Scientologie vaše historie spisovatele science fiction?

LRH: Jak už jsem řekl, raději mám označení „spisovatel“ než omezování na jediný žánr. Když se ptáte na to, jak má historie v jednom oboru souvisí s jiným oborem, který se zdá s tím prvním nesouviset, připomíná mi to strasti jednoho mého kamaráda – Buckyho Fullera. Dnes ho označují za génia. Ale jen před několika lety jeho kritici tvrdili, že postrádá jakoukoli odbornou autoritu k tomu, aby dělal, co dělá, či říkal, co říká. Měli pravdu. Bucky byl pravděpodobně ten nejméně kvalifikovaný člověk, jakého si můžete představit, a právě proto byl také tak úspěšný – neposlouchal. Dnes je jeho dílo jeho mementem a on pokračuje ve své práci. A jeho kritici, kteří se přiživovali na jeho jméně, zmizeli v propadlišti dějin. Každý by měl být Buckminsterem Fullerem a ignorovat ty, kteří hlásají, že potřebujete diplom, abyste mohli být kreativní. Kdybych byl poslouchal „autority“, nikdy bych nic nenapsal, necestoval bych, ani bych ničeho nedosáhl. Nechápejte mě špatně, nemluvím tu o anarchii, ale o zbožném uctívání Autority. Autoritářství nastupuje, když začíná selhávat rozum.

O: Když jste roku 1950 napsal knihu Dianetika, napadlo vás, že se toto vaše duchovní dítě vyvine do dnešní podoby? Dianetika začala jako věda svépomoci pro duševní zdraví, která byla propagována jako něco, co můžete klidně dělat doma v obývacím pokoji. Napadla vás tehdy možnost vybudovat z této vědy vysoce organizovanou síť církví, misií a dianetických center?

LRH: Kniha „Dianetika: Moderní věda o duševním zdraví“ je neustále populární. Byla bestsellerem v roce 1950 a je jím i o třicet let později. Po vydání této knihy jsem jednoduše pokračoval ve svých dlouhodobých plánech vydat se na expedici na Dodekany ve Středozemním moři. Mezitím jedna skupina zformovala nadaci a požádala mě o pomoc při jejím rozjíždění. Nakonec jsem se na plánovanou expedici dostal až v roce 1967. Většina lidí neví, že to byli scientologové, kdo si zvolil, že by to měla být církev, a tak se také stalo. Já ji ve skutečnosti nezaložil, ačkoli mi říkají zakladatel, jsem zakladatelem tohoto předmětu, nikoli však organizace. Protože rád pomáhám lidem, pomáhal jsem jim, seč jsem mohl, až do roku 1966, kdy jsem ze své pozice odešel. Stále v této oblasti provádím výzkumy a stále o ní píšu knihy. Stále dostávám každý týden pytle plné dopisů. Dělají skvělou práci a já jim přeju jen to nejlepší.

O: Jak byste sám sebe popsal jako člověka? Jak byste popsal úspěchy, kterých jste v životě dosáhl? Co považujete za svůj největší úspěch? Jak byste chtěl, aby si vás lidé pamatovali?

LRH: Myslím, že jedním z nejdůležitějších měřítek něčího života je, kolik má přátel. A když je počítáte, nezapomeňte započítat také sami sebe. Jsou slavní lidé, které všichni obdivujeme za jejich objevy, díla nebo vynálezy. Ale když se podíváme na jejich život, obvykle zjistíme, že byli osamělí a přátel měli jen pár. Takže obdivujeme jejich úspěchy, ale ne jejich život. Můj život byl bohatý na přátele z mnoha zemí. Od starých indiánů Černonožců, kteří mi v Montaně jako klukovi vyprávěli své příběhy, po muže, které jsem cvičil za druhé světové války, po ty, s nimiž jsem pracoval na hudebním albu „Space Jazz“, to je bohatství mého života. Najít přítele je neuvěřitelný přínos nejen pro vás a pro vašeho přítele, ale i pro celý svět. Nepodceňujte to. Člověk je bohatý svými přáteli. Nesnažil bych se vyčlenit jakoukoli konkrétní událost ve svém životě jako svůj „velký úspěch“. Vím, co bylo uspokojující a přineslo mi radost. Úspěch měříme stupněm naplnění svého původního záměru a toto naplnění člověku dodává pocit osobní hodnoty a ceny. Dejte člověku víru ve vlastní hodnotu a uvidíte, jak ožije, protože většina dnešních lidí se nechala přesvědčit, že jejich životy jsou bezcenné nebo bezúčelné. Dejte člověku účel a vědomí vlastní hodnoty a dáte mu život a budoucnost. Toto jsem zjistil poměrně záhy, když jsem cestoval po Dálném východě. Ocitl jsem se v zemi „velké moudrosti“ – alespoň to mi tvrdili odborníci ve škole. Ale když jsem se mohl rozhlédnout vlastníma očima, viděl jsem naprostou chudobu, a nejen to. Viděl jsem, že tam chybí hodnota a cena jednotlivce. Život tam byl strašně laciný. Neměl žádnou hodnotu a to se ve společnosti projevilo. Takže jsem se pustil do dalšího hledání a studia. V roce 1938 jsem zjistil, že život má jeden společný účel – přežít. Ať už dělá cokoli, snaží se přežít. Aplikoval jsem toto zjištění na lidské chování a zjistil jsem, že ať už je člověk příčetný nebo nepříčetný, bohatý nebo chudý, civilizovaný nebo primitivní, pramení všechno, co takový člověk dělá, z touhy přežít. Můj další problém bylo zjistit, proč se lidé dopouštějí činností, které jsou proti přežití. A řešení tohoto problému přineslo knihu „Dianetika: Moderní věda o duševním zdraví“. Z tohoto bodu pak pokračovalo řešení dalších problémů a paradoxů. Když vycházíte z předpokladu, že člověk není nic než hrouda hlíny nebo masa, dojdete jen ke složitostem a k selháním. Když ale vycházíte z toho, že člověk je bytost, která má svůj účel a hodnotu a že existuje něco takového jako jednotlivec, který se snaží přežít a zlepšit přežití ostatních, máte šanci. Ale i tak chyběla odpověď na to, proč se stav jednotlivce zhoršuje. A další věc, kterou jsem objevil, bylo, že tyto potíže může napravit jen jednotlivec sám. Nelze je napravit pomocí drog, léků ani chirurgického zásahu, protože pracujete s lidským duchem. Myslím, že jsem převrátil a obrátil naruby spoustu názorů „expertů“. Například, lidé chodí po světě a hledají odpovědi. Neuvědomují si, že odpovědí mají kolem sebe spoustu. Jen si nepoložili tu správnou otázku. A jestli se vám to zdá hrozně jednoduché, tak máte pravdu. Člověka těší složitosti a myslí si, že když se mu podaří přidat ještě trochu složitosti navíc, tak celou věc vyřeší. A to je past. Vydal se špatným směrem a důkazem toho je stav naší společnosti – od zahlcenosti drogami po plný arzenál atomových zbraní. Nikdy se nedobral zdroje aberací. Člověka vhodili do téhle hry zvané „život“ a nějak mu nikdo nedal příslušná pravidla. Výsledek dnes vidíte kolem sebe. Když pochopíte zdroj aberace, když pochopíte tuhle hru, když se vám podaří znovu získat svou cenu a svůj účel, nepatří vám jen celý svět, ale i hvězdy a cokoli leží za nimi.